nekorektně.com

Soudruh Josef Patočka, takto syn soudruha Jakuba Patočky, volá po brutální regulaci internetu. Zvlášť mu leží v žaludku server Parlamentní listy. Jeho příspěvek na ultralevicovém blogu Deník Referendum (který si mimochodem bůhvíproč občas hraje na nezávislé zpravodajství) je velmi poučnou sondou do duše mladého komsomolce a novosocialistického revolucionáře. Za normálních okolností (tedy ještě před pár lety) bych se nad tím pousmál: řekl bych si, že rudé jablíčko skutečně nepadlo daleko od stromu a že mladý Patočka je prostě blázen, stejně jako jeho otec. Jenže jak jsme si jistě všimli, situace se poněkud změnila. Příslušníci tzv. Nové levice jsou na koni, dostali se k moci, k lizu a levicová vláda, ve které mají své silné zástupce (počínaje premiérem Sobotkou, který jakožto člověk bez názoru není asi úplně neomarxista, ale jeho nejbližší poradci, kteří mu nejen píší projevy a stanoviska, ale také mu zřejmě radí, kdy si má dojít na záchod, kovanými neomarxisty rozhodně jsou), ji

Zde je dlouho slibovaný druhý díl Komovy zcela vyčerpávající uprchlické analýzy. (díl 2.) Ohrožení podstaty demokracie Z hlediska politologie je tu další, a to nijak vedlejší problém. Nedemokratický postoj a ohrožení demokratické podstaty politiky, ze dvou stran. Jedná se o vylučování jedné strany z politické debaty, z demokracie, z politiky . Platí to více či méně pro obě strany sportu a fakticky se jedná o extrémistické názory, ačkoli jejich zastánci jsou jinak umírnění, a třeba si i myslí, že jsou prodemokratičtí a nevidí hrozbu, kterou sami způsobují. Najdou se lidé, kteří se radují z toho, když je nějaký názor umlčován, protože se jim nelíbí. V dnešní době to nabírá podoby neustálého přidávání přídavných jmen souvisejících s nedemokratickým diskursem před názory/lidi/skupiny, s nimiž nesouhlasíme. Nebo zablokováním stránek na facebooku. A propó, kdyby Vám, vážení čtenáři, kvůli Vašim názorům a odkazům na facebooku zablokovali Vaši odpůrci Váš facebook, či Vaše ob

Dobroserská revoluce začala požírat své vlastní děti, a mně jich není líto, píše Wasill. Poslední dobou u sebe pozoruji prazvláštní jev. Otupěl jsem. Když vidím rozhořčení občanů a politiků nad trapným vítáním čínského prezidenta a neadekvátním chování policistů při sjednávání pořádku, mávnu rukou. Když slyším umělce v přímém televizním přenosu rádoby statečně plísnit prezidenta českého, nechává mě to rovněž chladným. Stejně tak bez zájmu sleduji opačné reakce již dávno zkompromitovaných novinářů píšících posměšné články o „angažovaných“ umělcích, aby dali vzpomenout na normalizační éru, kdy se režimu do prdele lezlo tak nějak z povinnosti. Po dlouhém přemýšlení jsem důvod své otupělosti vypátral. Revoluce začala požírat své vlastní děti a mně jich není líto. Celkem v poklidu a v tichosti se vynořilo několik démonů, kteří by si zasloužili stejnou pozornost jako lezení do prdele komoušskému prezidentovi či fízlové mlátící na služebně vyklepaného studenta. Jejich kritika ale