ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Andělé a démoni

Dobroserská revoluce začala požírat své vlastní děti, a mně jich není líto, píše Wasill.

Poslední dobou u sebe pozoruji prazvláštní jev. Otupěl jsem. Když vidím rozhořčení občanů a politiků nad trapným vítáním čínského prezidenta a neadekvátním chování policistů při sjednávání pořádku, mávnu rukou. Když slyším umělce v přímém televizním přenosu rádoby statečně plísnit prezidenta českého, nechává mě to rovněž chladným. Stejně tak bez zájmu sleduji opačné reakce již dávno zkompromitovaných novinářů píšících posměšné články o „angažovaných“ umělcích, aby dali vzpomenout na normalizační éru, kdy se režimu do prdele lezlo tak nějak z povinnosti. Po dlouhém přemýšlení jsem důvod své otupělosti vypátral. Revoluce začala požírat své vlastní děti a mně jich není líto.

Celkem v poklidu a v tichosti se vynořilo několik démonů, kteří by si zasloužili stejnou pozornost jako lezení do prdele komoušskému prezidentovi či fízlové mlátící na služebně vyklepaného studenta. Jejich kritika ale na Andělech, ani jinde, zdaleka tak nerezonuje.

Chcete si vyvěsit vlajku provokující a urážející státní návštěvu na své budově? Fajn, ale proč si já nebudu smět zapálit ve své vlastní hospodě? Když to udělám, budou mě policisté nahánět úplně stejně. Sice mě asi rovnou nesbalí v klepetech, ale co není, může být. Stačí třeba nesoulad v kontrolním hlášení nebo přebytek v elektronické pokladně a spolu s kouřením už z toho může být slušná polízanice. Jakkoliv srovnání s vlajkami pokulhává, princip svobody je stále jeden a tentýž. A ten je narušen.

Chcete veřejně kritizovat Miloše a křičet na ulici protičínská hesla a oslavovat celoživotního marxistu dalajlámu? Dobrá, ale nechtě mě utahovat si, třeba i nenávistně, ze společenské třídy nebo sexuální menšiny. Ještě nedávno jsme všichni byli Charlie, a dnes už asi nikdo neví, co to heslo vlastně znamenalo.

Ministerstvo financí, řízené veřejně přiznaným podvodníkem, bude moci bez soudu žádat třetí strany o zablokování údajně nelegálních internetových stránek. Smál bych se, kdyby podobný zákon brzo platil i pro televizi a Ovčáček by s dálkovým ovladačem v ruce vypínal celebrity kritizující jeho páníčka, kdy se mu zachce.

EU přijala jakýsi pamflet o vzdělávání, jehož cílem je podle textu nikoliv učit děti ve stylu občanské výchovy o institucích a mechanismech unie, ale vštěpovat jim od malička ty správné evropské hodnoty a postoje. O inkluzi, které nikdo pořádně nerozumí, se píše obden, a já začínám mít pocit, že pravou motivací některých zastánců plošné inkluze je snaha za každou cenu být proti Zemanovi. Pokud by jim skutečně záleželo na dětech, museli by si nad programem vzdělávání o EU alespoň hlasitě odplivnout.

Miloš, ač nás všechny štve, byl aspoň demokraticky zvolen. EU ovšem ignoruje nejen holandské referendum ohledně Ukrajiny, ale i český parlament a parlamenty ostatních států ve věci Turecka. Nepláču tolik nad výsledkem, ale hlavně nad mechanismy, kterými bylo těchto cílů dosaženo.

Neříkám, že by snad kritika Zemana a Číny měla ustat. Ať si každý kritizuje, koho chce, dokud může. Pokud bude jednou demonstrování za práva Tibetu protizákonné, bude to zásluhou všech těch, kteří dnes tleskají zákazu kouření, prodeje o svátcích, hanobení třídy, cenzuře internetu a podobným nesmyslům. Dost možná nebude v budoucnu ovšem zákaz kritiky hlavy státu potřeba. Taková kritika by totiž mohla být v rozporu s evropskými hodnotami, a ty už budou mít naše děti pevně vštěpené.

Wasill