ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Kde všichni jsou?

Větu z nadpisu jsem si pro tento článek vypůjčil ze zcela jiného oboru, a to od fyzika Enrica Fermiho, který jí údajně vykřikl při rušné debatě se svými kolegy ohledně existence mimozemské civilizace. Na základě všech známých výpočtů a logického uvažování byla pro jeho kolegy možnost, že jsme ve vesmíru sami, zcela nepravděpodobná. Fermi rozvedl své zvolání „Kde tedy všichni sakra jsou?“ do své teorie známé jako Fermiho paradox.

Připadám si podobně při sledování politiky u nás. Podle sociálních sítí, vyjádření osobností, novinářů, internetových diskuzí či diskuzí s lidmi ve svém okolí je přece jasné, že existuje nemalé procento odpůrců současné vlády ANO, ČSSD a lidovců potažmo prezidenta Zemana. Kde tedy všichni jsou? Zcela jistě nejsou u voleb, nebo je jich zoufale málo. Zkusím na to jít stejně jako Fermi s mimozemšťany a načrtneme si některé teorie vysvětlující, proč se nedaří přetavit nesouhlas s vládními stranami do volebních výsledků. Můžeme tomu říkat „Wasillův paradox“ a pro skupinu lidí nesouhlasící s vládní většinou použijeme termín „opozice“:

Opozice neexistuje

Tuto tezi jsme si, doufám, již vyvrátili v prvním odstavci - opozice zcela jistě existuje, ale nechodí k volbám v dostatečně velkém počtu. Tuto možnost tedy vyloučíme.

Opozice vzniká a zaniká v krátkém časovém úseku, který se míjí s volebním cyklem

S výsledkem voleb zavládne mezi lidmi zděšení, co že to za gaunery letos zase vyhrálo. Ze setrvačnosti dobíhá intenzivní volební kampaň, provádějí se koaliční jednání, kydá se špína, což opozičně smýšlející jedince nastartuje k zájmu o politiku. V následujících letech se ovšem situace uklidní a do popředí se dostanou jiná politická témata s mezinárodním přesahem a ukáže se, že svět se nezbořil i přes negativní volební výsledky. Politici, ke kterým opozice vzhlíží, se mezitím zdiskreditují a volič upadá do letargie a starostí všedních dní a probere se opět až po volbách. Krátký časový úsek existence opozice se nekryje s konkrétním volebním cyklem (parlament, kraje, obce). Opozice zřejmě striktně rozlišuje mezi jednotlivými druhy voleb, jako by se jednalo o paralelní, vedle sebe existující instituce.

Opozice existuje, ale nejsme schopni zachytit její signály

Volební výsledky jsou jediným měřitelným ukazatelem, dle kterého dokážeme exaktně hodnotit názory ve společnosti, jelikož průzkumy veřejného mínění nemají vypovídací hodnotu. Pokud se podíváme na volební účast, zjistíme, že více než polovina oprávněných voličů nám dává jasný signál, že nehodlá svým hlasem legitimně posvětit žádnou politickou stranu a žádného kandidáta, my to ovšem takto nečteme, jelikož rozpočítáváme procenta získaných hlasů dle volební účasti nikoliv dle počtu oprávněných voličů v zemi (vítězné hnutí ANO by pak mělo přibližně 7,5%). Je to pro demokracii asi nejhorší varianta opozice, jelikož to znamená, že opozice je jen mlčící většinou a jak známo, pro vítězství zla stačí pouze to, aby dobří lidé neudělali nic.

Opozice existuje, ale tajně spolupracuje s vládou

Dobrá, tato teze je zde spíše pro pobavení, ovšem ve finále tomu opravdu tak je, jelikož opozice s vládou spolupracuje už jen tím, že nehlasuje ve volbách proti. Dost možná opozice protestuje jen na oko, ale ve skutečnosti vládě fandí. Takový lidé jsou si jisti volebním výsledkem jejich oblíbenců, které ze slušnosti kritizují, ovšem vždy mohou v případě negativních výsledků současné vlády s čistým svědomím říct, že oni tu sebranku nevolili.

Osobně jsem došel ke stejnému závěru jako fyzik Fermi: podmínky pro existenci inteligentního života jsou velmi vzácné. Přesvědčujeme se o tom u každých voleb.

Wasill