nekorektně.com

Na konci loňského léta jsem napsal článek „ Konec Petra Macha “ v souvislosti s jeho dopředu naplánovanou rezignací na post europoslance (nutno dodat, že tuto rezignaci Mach neohlásil už při kandidatuře, ale až po zvolení). Nyní bývalý předseda Strany svobodných občanů definitivně skončil s politikou jako takovou. Machově konci předcházela řada neúspěchů. Prohrané parlamentní volby, se kterými Mach spojil svou politickou budoucnost, koketování se senátorskou kandidaturou (kde by zřejmě nikdy nezískal širší podporu, snad jen od těch nejobskurnějších spolků) a úplně na závěr sebevražedný pokus o spojení Robejškovými Realisty -to všechno vedlo k poměrně očekávanému konci bývalého europoslance, kterému se nepodařilo ani obhájit předsednický post. Nejsem členem Strany svobodných občanů, i tak mám ale k dispozici částečné „inside info“ (bohužel stejně jako každý, kdo má doma internet, protože Svobodní svoje prádlo perou nejraději na veřejnosti). Mnoho souvislostí mi přesto zůstává nadále

Tento týden, přesněji řečeno minulou sobotu, oslavila elektronická evidence tržeb druhé narozeniny. Žádných oslav, grafů a stříhání pásek před nově otevřenými školkami jsme se ale nedočkali. To ticho je až zarážející, jelikož vláda se jinak ráda chlubí i tím, co nezařídila. Nedělá jí problém přetřít lejno na růžovo a prodávat ho jako koblihu. EET je (spolu s kontrolním hlášením) jediným zákonem, kterým bychom alespoň teoreticky mohli vděčit za stále ještě příznivou ekonomickou situaci. Jelikož se ale vláda rozhodla toto významné výročí promlčet, nejedná se asi o takový zázrak, jak bylo slibováno. Je pro mě šokující, jaký klid panuje okolo tématu, který před dvěma lety rozděloval politickou scénu a lid více, než uprchlíci s Putinem dohromady. EET samozřejmě kladnou bilanci má, to nikdo ani nikdy nezpochybňoval. Ovšem celá ta obrovská kampaň, pořizovací ceny pokladen a softwaru, udržovací náklady, provoz systému ze strany státu, zbytečně zavřené obchody a v neposlední řadě mraky n

Kauza Čapí hnízdo přetekla do groteskní fáze, ve které dva nedůvěryhodní bulvární novináři zpovídají evidentně indisponovaného Andreje Babiše mladšího, čímž spustí lavinu událostí, která nás právě teď všechny zavaluje. Výpověď potencionálního spolupachatele bohužel nelze brát příliš vážně, i kdyby byl duševně zdráv, ale nepředbíhejme. Předně je třeba říci, že považuji za zcela irelevantní, zdali se premiér Babiš skutečně dopustil dotačního podvodu. Od začátku celé kauzy je totiž podstatné pouze to, že trestně stíhaný člověk nemůže být předsedou vlády s vlivem na ty, kteří jej vyšetřují. Brutální útoky na všechny zainteresované policejní složky byly v podání průhonického oligarchy bezprecedentní. Za normálních okolností, v tradiční demokratické straně, by byl volební lídr nahrazen korunním princem, který je vždy po ruce, a bylo by (alespoň na oko) po problému. Nikoliv však v despotické sektě zvané Asociace Nespokojených Občanů (ANO), kde si bez svého guru nikdo ani nenapíše sta

Wasill píše volební desatero. 1. Nemá cenu přemlouvat lidi, aby šli volit. Kdo nechce jít volit sám od sebe, nebo neví koho, ať radši zůstane doma. 2. Není pravda, že na komunální úrovni neplatí rozdělení na pravici a levici. To jen lidi nevědí, co to znamená, protože pravicové strany už téměř neexistují. A pravicoví voliči už taky ne. 3. Zdarma není zadarmo. 4. Neexistuje rozdělení na tradiční a netradiční strany. Ti samí lidé a stejné myšlenky se jen přelévají v rámci různých subjektů. Program mají stejně skoro všichni stejný (viz bod 2). 5. Politici při volební kampani předstírají, že chtějí po volbách pracovat pro voliče. Voliči při volbách předstírají, že tomu věří. 6. Politici se předhánějí v tom, kdo z nich nám nabídne více svého času, peněz, práce a úsilí k tomu, abychom se my ostatní měli líp. Ve skutečnosti to bude naopak. 7. Letošní komunální volby jsou volby, kam kandiduje 216 472 osob, ale stejně vyhraje Andrej Babiš. Který ani nikam neka

Za sedmero horami ležel ladem zámek, kterého se ujal zastupitel hlavního města Prahy, bývaly předseda strany zelených bezmozků, pan Matěj Stropnický. Člověk, kterému nepřijde normální, aby 80% lidí létalo letadlem na dovolenou, ale přijde mu normální si koupit zámek. Svou jistě tíživou bytovou situaci vyřešil za peníze od své maminky, které ji bude splácet z pronájmu bytu, který dostal od své maminky. Pro úplnost dodávám, že se jedná o jednu a tutéž osobu. Tak progresivní, aby měl maminky dvě, Matěj ještě není. Snad mu ty peníze nedala v igelitce, jako svého času pan Vik, strýček Stanislava Grosse (vlastním jménem strýček Bureš, ale to už je jiný příběh). Pikantní je, že Matějova maminka mohla prodat byt v Praze za tak vysokou cenu také díky politice jejího synáčka, hlavního nepřítele výstavby nových bytů a odpůrce hypoték, který sám dostal byt za 4 miliony, protože to prý pro své děti ušetří ve střední třídě každý. Říkám si, jestli po všech těch nehorázných kecech je ten zámek do

Nová ministryně spravedlnosti Taťána Malá se stihla znemožnit dávno před svým uvedením do úřadu a je dost možné, že po zcela zaslouženém mediálním lynči nakonec tlaku podlehne a s ostudou se stáhne do ústraní. Jednu věc bych ale rád uvedl na pravou míru, a tou je vzdělání malé paní ministryně na Panevropské Vysoké škole práva (dříve Bratislavská vysoká škola práva).  V zemi, kde má stát takřka monopol na právní vzdělávání, logicky vznikne poptávka po (diplomaticky řečeno) méně náročných školách. Vyhovět této poptávce není v naší zemi jednoduché, tak vznikají (a zanikají) různě paskvily zakončené pouze bakalářským diplomem, které po obsahové stránce nesmějí konkurovat veřejným školám, což je zařízeno přísnými požadavky na akreditaci. Do toho se přidává advokátní lobby, toužící po uzákoněné pětileté koncipientské praxi bez nároku na odměnu a pevné omezení počtu advokátů, protože čím míň advokátů a více práce pro ně, tím víc peněz.  Kdyby v naší zemi byli nějaké pravicové politické

K sepsání tohoto článku mě inspiroval jeden levicový politik, zastánce silného státu a autor daňového džihádu proti plátcům DPH (dříve toužící po vládě s komunisty), pan inženýr Miroslav Kalousek. Ten se na svém twitteru pustil do nenáviděné ODS za to, že si formálně uchovávala v členské základně jako mrtvou duši hvězdu SuperStar, aktuálně ministra zdravotnictví, Adama Vojtěcha, toho času zpívajícího v žoldu Andreje Babiše. Kalousek si hloupost svého počínání zavčas uvědomil, a po vystřízlivění svůj agresivní tweet smazal. Bývalý šéf TOP 09 ale nebyl sám, kdo se o ODS v této souvislosti otřel. Samozřejmě se museli přidat i aktivističtí novináři, kteří si nenechají ujít jakoukoliv příležitost si do občanských demokratů kopnout. Zvláště trapné by jim to mělo být v období pátého výročí bezprecedentního zásahu na úřadu vlády, který vedl k prvním polistopadovým politickým procesům a ve kterém měli novináři významnou roli. Tehdy se na obranu demokracie nikdo z nich nepostavil - čest výj

Publikace Anarchokapitalismus, kterou sepsal blogger a největší známý český propagátor ancapu Martin Urza, je povinnou četbou pro lidi, kteří se neustále ptají, kdo by stavěl silnice, kdyby nebylo státu. Určitě jste někdy slyšeli pojem „krajní pravice“. Levici se povedlo neúspěchy socialismu a kolektivismu, které výjimečně nevedly k chudobě nebo hladomoru, ale k fašismu a nacismu, přisoudit zcela nesmyslně pravicovému politickému spektru. Ve skutečnosti je to tak, že správně bychom za krajně pravicový směr měli považovat miniarchismus a libertariánství, a podle mnohých teorií právě i anarchokapitalismus (autor recenzované knihy by s tím ovšem nesouhlasil). Anarchokapitalismus vychází ze základních tvrzení, že stát je za: a) nemorální b) nepotřebný, že nikdo nemá být násilím nucen se na státu podílet a dodržovat jeho pravidla, jelikož se stačí řídit pravidly vzniklými na volném trhu za dodržení principu neagrese (nepoužívání útočného násilí, ale pouze obranného). Možná

Se Zemanem, Filipem a Babišem se věru v mnoha věcech neshodnu, ale zjistil jsem, že na jednom tématu jsme skutečně ve vzácné shodě. Také nechci, aby se ministrem zahraničí stal Miroslav Poche, mám k tomu ale zcela jiné důvody, než tenhle vládní triumvirát. Posledních pár týdnů jsem doslova slzel smíchy a současně nevěřícně vrtěl hlavou pokaždé, když jsem četl plamenné obhajoby europoslance Pocheho ze strany tzv. "liberálních elit". Pokaždé, když jsem v tisku či na internetu viděl, jaký je tenhle čtverák najednou "proevropský a prozápadně ukotvený politik", nevěřil jsem vlastním očím. Vlastně jsem už jen čekal, kdy Člověk v tísni, Rekonstrukce státu, think-tank Evropské hodnoty a podobná sdružení uspořádají velkou demonstraci za Pocheho někde v centru Prahy, a hlavními plamennými řečníky tam budou komentátoři Respektu. To se ti lidé vážně už dočista zbláznili, nebo mají tak krátkou paměť? Já osobně nechci, aby Poche seděl v Černínském paláci - ideálně by měl

Návrh zdanění církevních restitucí přináší zvláštní paradoxy. Pravděpodobně nenajdete ateističtější zemi než je Česká republika, a přesto má církev ohledně práva na svůj majetek u nás poměrně dost zastánců. Většina voličů, díky kterým v těchto dnech právě sestavuje vládu estébák s podporou komunistů, to nicméně vidí jinak. A jim dnes budoucí vládní strany házejí vějičku v podobě jakéhosi zpětného zdanění náhrad. Je jedno, že většina levicových bezmozků nechápe, o co vlastně jde. Nenávidění černoprdelníci by měli vracet prachy státu a to je to, o co běží. Je zajímavé, že proti zpětnému zdanění vydávaných náhrad vystupují i ti, kteří by jinak zdanili i záporný zůstatek na účtu svého souseda. Celá hra na zdanění církevních restitucí je obludná habaďůra a Babiš i KSČM to vědí. Pokud opravdu nedojde k dokončení státního převratu, pak by totiž požadavek KSČM s největší pravděpodobností narazil u Ústavního soudu. ANO a KSČM ale potřebují ukázat svým voličům (beztak jde u obou stran o

Včera se odehrál spektakulární sjezd ČSSD. Strany, která mnoho dlouhých let ničila českým občanům život a teď to vypadá, že v zadluženém Lidovém domě poslední zhasne... a já marně přemýšlím, co bych k tomu napsal. Někteří se radují, že definitivní porážkou "sobotkovského", chcete-li neomarxistického, progresivního, liberálního, blablabla... křídla a naopak posílením "zemanovců" a konzervativců v ČSSD (Foldyna, Hašek, Onderka) nastal kýžený obrat ke světlým zítřkům a strana bude mít opět dvacet procent. Nemyslím si, a pokusím se vysvětlit proč. Začnu zeširoka. Sociální demokracie měla v české kotlině naposledy nějaký smysl zhruba na přelomu devatenáctého a dvacátého století, když se prala za práva dělníků a pracujících. Po revoluci v roce 1989 byla opět formálně obnovena, ale čekalo se, že skončí zhruba stejně, jako například národní socialisté, tedy na zaslouženém smetišti dějin. Jenže pak přišel jeden obratný populista, lhář a demagog, jenž navíc už v té dob

Tuto neděli jsme si všichni připomněli výročí komunistického převratu známého jako Vítězný únor. Někteří vzpomínali se slzou v oku, jiní s rukou zaťatou v pěst. Bohužel, český antikomunismus je v drtivě většině pouze směšně symbolický, a 25. únor tak posloužil hlavně k útokům na (právem) nenáviděného prezidenta kvůli jeho oznámené účasti na sjezdu KSČM. Proto ostatně Zeman k výročí Vítězného února, které hodlá oslavit s komunisty opožděně v dubnu, ani nepípl. Následující den si tak opět většina českých voličů sundala primitivní antikomunistická mávátka a dál snila svůj sen o socialismu s lidskou tváří pod taktovkou Evropské unie a politických stran dost chytrých na to, aby si slova odkazující na komunismus a socialismus do svého názvu už nedávaly. Soudruh Andrej „Bureš“ Babiš nabídl mentálním komunistům této země dostatečnou sílu myšlenky Komunistického manifestu (které do sebe nasály postupně všechny parlamentní strany) uvést do praxe. Babiše od svého ideového předchůdce Klem

Ještě před tím, než se objevila zpráva o prvním zadrženém v případě vraždy slovenského novináře, jsem si říkal, že se neobávám, že se jeho vražda nevyšetří, ale naopak toho, že se vyšetří. Tedy "vyšetří". Tlak na slovenské orgány ve věci objasnění vraždy je obrovský - troufám si tvrdit, že nikdy v historii samostatného slovenského státu takový nebyl. Podle různých indicií vedou nitky k vládní straně SMER (jejíž předseda a premiér Robert Fico klidně přinese na tiskovku milión eur v bankovkách - vážně jak v béčkovém seriálu italské produkce), někteří spekulují o účasti kalábrijské mafie, která má údajně na Fica vazby. Měla-li vražda dvou mladých lidí skutečně politické pozadí, je nad slunce jasnější, že slovenská policie musí co nejrychleji "najít vraha". Mám obavy, že se inspiruje případem zavražděného sociálního demokrata Romana Housky (vůbec si všimněme, že okolo těchto podezřelých vražd se vždy motá aspoň jeden socan) veřejnosti se předhodí zdrogovaný lupič

Začnu rovnou tím, že ve druhém kole prezidentské volby to hodím Jiřímu Drahošovi. Navzdory tomu, že v duelu se Zemanem na Primě byl zoufalý, bezradný a tragický. Navzdory tomu, že Zeman má nejspíš o něco pravicovější názory. A v neposlední řadě navzdory tomu, že při vhození lístku s jeho jménem do urny budu mít nejspíš pevně zavřené oči, zkroucený obličej i prsty u nohou a vůbec se budu tvářit, že to nejsem já. Zde máte pár důvodů proč. 1. Nevolil jsem Miloše Zemana nikdy do žádné veřejné funkce, nevolil jsem strany, které vedl do voleb a nevolil BYCH ho nikdy nikam. Ani do čela místní buňky svazu zahrádkářů, kdybych já byl členem a on by tam kandidoval. A na tomhle nehodlám nic měnit. Nikdy. 2. Nechci další prezidentské volby za rok, nebo za dva. Prezidentské volby, a hlavně to, co jim předchází, jsou neskutečný opruz. Umíte si představit absolvovat jej znovu dřív než po pěti letech? 3. Miloš Zeman je starý, nemocný, nemohoucí stařec. Na debatu na Primě ho museli prakticky př