ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: …ale je válka

Dvě největší témata posledních let - covid a válka na Ukrajině - spojuje neuvěřitelná názorová roztříštěnost. Respektuji, že je možné na oba problémy nazírat různě, přesto těžko můžeme akceptovat tvrzení, že koronoavirus způsobující nemoc covid-19 neexistuje a na Ukrajině si tamní armáda masakruje vlastní obyvatelstvo sama. Debaty tohoto typu jsou zcela mimo mojí rozlišovací schopnost a v podstatě mě vůbec nezajímají. To, co mě zajímá, je debata o reakcích vlády a celé společnosti na tyto fenomény. Jinými slovy, snažím se oddělit pohled na riziko covidu, popř. hrozby třetí světové války na jedné straně, od pohledu na efektivnost a oprávněnosti zásahů státu do svobod občanů za účelem vítězství nad virem (resp. nad Putinem) na straně druhé.

Bez ohledu na to, zdali je člověk „rouškař“ /„antivaxer“, či „rusofob“ /„putinovec“ nelze si nevšimnout výrazně shodné rétoriky na obou stranách. Tvrzení, že se množina tzv. popíračů a rusofilů překrývá, není nijak ojedinělé. Částečně k tomuto překrytí jistě dochází, přesto se nedomnívám, že se tomu děje na základě zaslaných not z Kremlu, ale jde o starou dobrou snahu vymezit se z mainstreamu a ukázat ostatním, že nejsem ovce, a že narozdíl od nich já vím, kde je pravda, protože jsem se nenechal zmanipulovat. Nicméně celá předchozí věta platí naprosto bezezbytku pro extrémní okraj obou skupin, tedy i těch, kteří jsou ochotni hodit do koše veškeré svobody pod záminkou, že jsme přece ve válce. 

Putinovci a popírači se zabývat nechci, nemám mezi nimi přátele ani kolegy, a ani nejsou ve vedení této země. Na rozdíl od těch druhých. Mluvím o lidech, kteří s plameny v očích ještě na začátku roku vykřikovali, že musíme zapomenout na ústavu a listinu základních práv a svobod (a s nimi i na elementární smysl pro spravedlnost a přiměřenost), abychom mohli pod drakonickými sankcemi donutit zdravé a neohrožené lidi nechat se očkovat. Sice se původně spletli v tom, že bude stačit jedna dávka, ale s  plošnou očkovací povinností se už nepletou, nebo ano? Možná za to samotná vakcína ani nemohla, ale šlo o chybu státu, který tuto klamavou reklamu na vakcínu prosazoval. Argumentem proti tvrzením, že to možná není dobrý nápad a že se tím problém covidu nevyřeší, a že škody napáchané na právním státě budou nenávratné, byla univerzální odpověď: „Je tady přece pandemie, svobody musejí jít stranou!“.

Jak se tato situace liší od dnešní doby, kdy se bez platného právního důvodu blokují tzv. dezinformační weby a vyhrožuje se veřejně známým osobnostem trestním stíháním jen za to, že melou kraviny? Když ministr spravedlnosti údajně svobodné země prohlásí, že stačí nevinné lidi vozit antonem na výslech a pár let je tahat po soudech, protože i když budou nakonec stejně očištěni, tak cesta k soudnímu osvobození bude dostatečným trestem? Jaký je argument dnes: „Jsme přece ve válce!“.

Ne, nejsme. I kdybyste se všichni rozkrájeli a stavěli na uši, Česká republika ve válce není. Aby byla, musel by parlament vyhlásit válečný stav. Stejně jako vyhlašoval nouzový stav kvůli covidu. Ať už si o způsobu a důvodech jeho vyhlašování myslíme cokoliv, tak takový nouzový stav byl alespoň správně formálně vyhlášen a byl platný (a platí dodnes). Ať si tedy vláda stoupne před parlament a vede politickou a společenskou debatu o potřebě vyhlášení válečného stavu. Ať jde s kůží na trh a řekne naplno, o co jí vlastně jde. Že ve válce na takové formality není čas? Právě naopak! V době reálného ohrožení, kdy nemalá část obyvatel je zcela oprávněně vyděšená a mohla by jednat zkratkovitě (a další část straní nepříteli) je třeba zákony a ústavu dodržovat ještě pečlivěji, aby se zabránilo občanské válce nebo pogromům. Že přeháním? Možná. Jen se ptám, proti čemu budeme válčit příště? Proti drogám? Proti terorismu? Proti změně klimatu? Proti vysokým maržím? Proti kulakům? Proti těm, kdo málo pomáhali v předchozích „válkách“? Protože až se bude vystavovat účet, může klíče v ruce držet zase někdo jiný, kdo bude chtít svobodu ohýbat pro svůj vlastní zájem. Neusnadňujme mu to.