Obhajoba Pirátů: Proč byla digitalizace předem odsouzena k nezdaru aneb mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky

Předně je třeba říct, že jsem nikdy nepatřil mezi fanoušky Pirátů. Hlavním důvodem mé nedůvěry k nim byla jejich laciná a populistická jízda na vlně tzv. „protikorupční revoluce“ a jejich nebezpečně naivní představa, že stačí vyměnit stávající prohnilé politiky za ty poctivé, a vše bude zalito sluncem. Tuto myšlenku totiž považuji za nesmírně hrozivou, a její toxicita se dle mého názoru trestuhodně podceňuje.

Moje averze se časem stala čistě zaujatou a subjektivní, jelikož jsem jim vždy záviděl, že na rozdíl od Svobodných měli úspěch, a že byli až nekriticky kladně příjímání mediálním mainstreamem. Nutno podotknout, že v roce založení těchto dvou stran (2009) rozhodně nebyl mediální trh tak fragmentovaný jako dnes, sociální sítě neměly žádný vliv, a opravdu záleželo na tom, kdo sedí v neděli u Václava Moravce a kdo je pozván do debaty na ČT. Piráti byly spolu s TOP 09 jedinými  nově vzniklými subjekty, kterým média okamžitě nepřiřkla nálepku „populistická“ nebo „extrémistická“. V lepším případě všechny ostatní strany média ignorovala, přitom tomu jejich tehdejší preference rozhodně neodpovídaly.

Nejprve je třeba říct, že i kdyby se pirátům digitalizace povedla, bylo by to stejně špatně. Možná je naopak historicky dobře, že projekt zhavaroval již na začátku. Protože stát je špatný sluha a zlý pán, a pokud by měl stát k ruce funkční nástroj v podobě digitalizace, je jen otázkou času, kdyby byl takový nástroj zneužit. Nejextrémnějším příkladem byl COVID, kdy stát namísto aby využil technologie k trasování, špehoval pomocí dronů skupinky lidí, zdali se moc neshlukují na jednom místě. Ale nemusí jít jen o COVID. I v běžném životě lze občana díky digitalizaci úspěšně šikanovat, což stát dělá už teď, ale kromě COVIDu se tak nikdy nestalo na větším vzorku populace. Informačních systémů také již zkolabovalo daleko více, ale lidé si všimnou pouze těch, které se týkají přímo jich, a ne jenom nějaké okrajové skupiny. Proto jsou tak vidět jen dálniční známky nebo právě stavební řízení, které dopadají víceméně na všechny. V tomhle Piráti rozhodně nejsou první, jen mají smůlu, že o tomto krachu ví každý.

Mimochodem, je zajímavé, že v souvislosti s digitalizací státní správy se neustále dává za vzor Estonsko, což je mrňavý bezvýznamný stát, ve kterém se to možná povedlo, ale zapomíná se na to, že na světě existuje přes 200 jiných států, u kterých se s digitalizací buď nezačalo, nebo se nepovedla. Anebo se povedla, ale stát její pomocí své občany leda tak šikanuje. Docela by mě zajímalo, kolik bojovníků s dezinformacemi si údaje o Estonsku skutečně prověřilo, a kolik je jen slepě papouškuje, protože se jim hodí do krámu (tím neříkám, že to není pravda).

I za předpokladu, že by Piráti (nebo jakákoliv jiná strana) byli složeni ze samých poctivých odborníků, kteří v životě mimo politiku něco dokázali, neměli nikdy bez vazeb a zkušeností v politice žádnou šanci. Politika totiž stojí zcela mimo reálný svět. Ekonomové by tomu asi řekli „překážka vstupu do odvětví“. Kdo přijde zvenčí, nemá vůbec ponětí, co jej čeká. Nelze poznat, kde má stát začátek, a kde konec. Jeden úředník mohl být minulý měsíc zaměstnanec dodavatele IT systému, a naopak (a všechny vazby si neustále nosí s sebou tam i zpátky, resp. ty vazby chodí s ním). Je to dokonalý systém zdánlivého chaosu, který jede samospádem, aniž by bylo třeba ho nějak mafiánsky řídit. Tohle je ta největší obžaloba demokracie. Když už jako nováček náhodou vyhrajete volby a dostanete klidně 51 %, stejně to nejste vy, kdo rozhoduje a kdo je schopen provést nějaké změny (protože státu prostě nemůžete rozumět). Je to vlastně k pláči. Je to jako kdyby si otroci konečně zvolili vůdce, který svrhne tyrana, ale kvůli tomu, že byl celou dobu spolu s ostatními proti své vůli omezován a vězněn, není schopný plantáž obhospodařovat, protože se to neměl kde naučit. A nejsmutnější na tom je, že mu pak ještě otroci nadávají, že otrokář jim aspoň uměl pustit teplou vodu a rozsvítit světla.

I kdyby se i tyto překážku podařilo překonat nějakým zázrakem, každý kdo chce něco změnit dříve nebo později zabloudí v džungli drakonické legislativy, ve které se už dávno nikdo nevyzná. Je logické, že nelze zadávat veřejné zakázky jen podle svého uvážení, a musí tak existovat nějaká pravidla, ale zákon, který toto zadávání upravuje, je velmi rigidní a nesmyslný. Např. zcela ignoruje ekonomickou vědu a pracuje s pojmy jako „mimořádně nízká cena“, podle které je zakázáno poskytovat služby moc levně, přitom ale není zakázáno, aby stát požadoval většinu věcí tzv. „zdarma“ (přitom nic jako zdarma neexistuje).

Naprosto směšný je i dozorovací proces tzv. antimonopolního úřadu. Věděli jste třeba o tom, že i když veřejná zakázka obsahuje naprosto jasné porušení zákona, tak ÚOHS to sám od sebe řešit nebude? Nejprve je třeba, aby se našel dodavatel, kterému toto porušení zákona může způsobit újmu (tzn. musí mít reálnou šanci se zúčastnit a vyhrát). Takový dodavatel má pár dní na to, udělat si technickou, ekonomickou a právní analýzu, zaplatil právníky, zaplatil kauci, a pak teprve může podat podnět (a to jsem spoustu administrativních kroků vynechal). Na druhou stranu sám stát, pokud něco potřebuje, je formálně tak příšerně svázán, že je s podivem, že vůbec něco v tomto státě funguje. A na Evropskou unii (kterou taky nesnáším) to nesvedeme, protože spoustu nesmyslů jsme si nepřitáhli ze zadávací směrnice, ale dali jsme si je do zákona sami.

Smlouvy na IT systémy jsou psány tak, tak že jejich výhodnost je stanovena v poměru 100:1 ve prospěch státu a je plná odpovědností, vysokých pokut, a hlavně skrz tyto smlouvy na vývoj IT systému stát outsourcuje spoustu dalších povinností.

Většinou v nich stát říká:

„Jsem úřad, potřebuji fungovat digitálně. Dodavateli, navrhni mi systém, udělej právní analýzu celého právního prostředí, zajisti že ten systém bude splňovat všechny regulace, a během jeho používání do něj zdarma zapracuj všechny novely zákonů, které teprve přijdou.“

K tomu ještě v těch smlouvách bývá uvedeno, že si stát dost možná ani nakonec nic neobjedná, ale dodavatel musí držet kvalifikovaný realizační tým programátorů v pohotovosti na značkách pro okamžité využití, a to opět pod sankcí. A jediná položka, kterou lze nacenit, je cena za jeden man day programátora. Tak se stane, že najednou je juniorní programátor strašně dráhy, protože se všechna ta rizika, povinnosti a náklady  "započítají" do té ceny za man day. Další problém je, že stát musí dodržovat obrovské množností regulací kupř. z oblasti kybernetické bezpečnosti. Co stát udělá? Napíše do smlouvy klauzuli, že je dodavatel zodpovědný za to, že stát dodržuje podmínky které si sám vymyslel. To je naprosto definitivní outsourcing státní správy a „běda vám, jestli mi to nepůjde!“.

Dodavatel je odpovědný za všechno, musí platit obrovské sankce v případě jakéhokoliv, byť bagatelního porušení, a dokonce se musí modlit, že i když udělá všechno správně, že si hotové plnění stát laskavě vůbec převezme a zaplatí za něj. Toto je geniální způsob, jak se takových zakázek zúčastní pouze ten, kdo je s objednatelem předem domluven na tom, že proti němu taková smlouva nebude nikdy použita.

Je možné, že Bartoš chtěl všechno udělat správně a levně, a proto byl sestřelen. To asi se asi už nikdy nedozvíme. Měl ale dost času na to, aby zákon o zakázkách alespoň trochu opravil (nebo se o to alespoň pokusil). Mimochodem, častá je kritika porevoluční ekonomické transformace, která byla údajně provedena předčasně, aniž by byl nastolen odpovídající právní rámec, který by byl schopen zmírnit negativní dopady privatizace (tunelování, rozkrádání).

I bez znalosti tvrdých dat dnes prakticky nenajdeme občana ČR, který by si myslel, že v našem státě neexistuje korupce a rozkrádání veřejných peněz z veřejných zakázek. Přesto z jejich úst neslyšíme námitku, že je nejdříve nutné připravit neprůstřelný zákon o veřejných zakázkách, než začneme utrácet peníze získané z daní. Jinými slovy, lidé nekompromisně vyžadují bezchybný právní rámec při navrácení ukradeného majetku zpět, ale nemají problém s nedokonalým právním rámcem při utrácení cizích peněz. A to je základ všech problémů.